Hala a komunitní město

Žijeme ve městě, ne na vesnici, přibývá nás a chceme žít pohodlně.

Než ale začneme stavět, musíme předem vědět, jak novou zástavbu vyrovnáme zelení.

V tomto smyslu visí velký otazník nad konečným využitím plochy, kterou město, a ne právě levně, před řadou let koupilo, nad pozemkem u nemocnice. Podporovat sport je skvělé, příliš velká zpevněná plocha už tak dobrá není.

Jedním z témat prvořadé důležitosti je sportovní hala u ZŠ Palachova. Děti nemají kde cvičit a pohyb nutně potřebují. Nejen kvůli povinným hodinám tělesné výchovy. Především kvůli snižující se tělesné zdatnosti a obratnosti mladé generace, která je měřitelná a jejíž úroveň je zarážející. Za pozornost stojí, že senioři z našich Domů s pečovatelskou službou, či lidé z okruhu sokola, o svou kondici bojují a využijí každou příležitost, jak si zacvičit. Pokud se s halou pro sport sveze ještě příležitost k tanci a dalším větším společenským akcím, zrealizuje se dobrá věc pro všechny generace.

Přesněji, bude to dobré, když stavba nebude nevzhledná, když neutrpí bezpečnost dětí při příchodu a odchodu ze školy, když rodiče neztratí drahocenné ranní minuty při dopravě svých dětí do školy a – to považuji za vysoce důležité – když za zmizelý parčík u silnice vznikne zelená plocha pro relaxování a zlepšování kondice žáků i dospělých. Ne na druhém konci města, ale přímo u školy.

Několik metrů od ZŠ Palachova je přece velký pozemek bývalého zahradnictví. Neúspěšná „diplomatická jednání“ vedení města směrem k majitelům pozemku jsou skoro úsměvná. Jakoby to bylo zakleté, již třetí sestava na radnici s věcí nepohnula! Věřím, že napočtvrté to vyjde a vznikne hezký, přírodně sportovní a hlavně bezpečný prostor pro neorganizované hýbání se.

Chápu, že jsem proti fanouškům výkonnostních sportů ve velkém oslabení, ale trvám na tom, že medaile a poháry z vás automaticky neudělají člověka, který se nezraní, když vyleze na žebřík, má vzít do ruky těžší nářadí nebo v sebeobraně chránit sebe a své blízké.

Jsme ve stejném časoprostoru, nás všech sedmnáct tisíc obyvatel měst na Labi, s tím nic neuděláme.

Můžeme žít každý za sebe nebo vytvořit společenství, kde si jeden druhému nekoukáme ani do talíře, ani do peněženky, ale přece jen sdílíme starost o ty zranitelnější – o děti, o ty nejstarší z nás, o zdravotně znevýhodněné a o lidi v tíživé ekonomické situaci, protože „chudoba cti netratí“, jak říká stará moudrost, a jen hlupák tvrdí, že jemu se to nemůže stát.

V čase a prostoru života obyvatel města jsou zóny bezpečné a zóny rizikové. Mezi ty bezpečné by měl patřit domov. Heslo „nejdřív střecha nad hlavou“ zcela sdílím. Bezpečno by mělo být ve škole, při školních akcích a při organizovaných volnočasových aktivitách. Čas a prostor plný rizik tvoří: cesta do školy a ze školy, polední pauza a doba čekání na sporty a kroužky nebo na dopravní spojení domů. Rizika mohou přinést některé aktivity ve vrstevnické skupině a doma internet.

Věková skupina, která musí „ v pohodě“ projít svou životní etapou, je nejmenší předškolák odloučený od mámy, puberťák odpojující se od autorit rodičů a učitelů, mladý pár, který chce žít spolu, jednotlivec nebo rodina ve svízelné finanční situaci, starý člověk, o něhož se rodina nechce, nebo vzhledem ke zdravotnímu postižení nedokáže, postarat.

Pokud jsou lidé ve městě společenství (komunita), nikdo nepropadne záchrannou sítí až na dno.

Jsou to drobnosti a detaily, které pomohou, jsou to také zásadní věci, které musí obec zajistit.

Obyvatelé volí a zvolení také volí, kdo a s kým město povede. Je důležitější chodník nebo místo ve škole a ve školce? Je důležitější šance dělat umění nebo sport? Je důležitější domov seniorů nebo startovací byty pro mladé páry? Jsou důležitější domy nebo stromy? Má smysl komunitní centrum, kde se setkávají všechny generace, nebo budeme pečovat o každou věkovou skupinu zvlášť?  Neměl by si to každý zařídit sám?

Rozpoznat důležité od méně důležitého je úkolem každé radnice. Nemyslet jen na své čtyři roky, to je zkouška nad maturitu i nad doktorát.

Na jedné z velmi otevřených debat s náctiletými jsem slyšela věty, které si budu pořád pamatovat:

„Vy dospělí přece musíte vědět, kde se dostanou drogy, i to, že třináctileté holky tráví noci na diskotéce. Jak to můžete dovolit?“ „Potřebujeme vnitřní i venkovní prostor, kde budeme trávit volný čas. Dejte nám svobodu v tom, co nás baví, ale prosíme Vás, buďte pořád někde nablízku, kdyby něco …“

Bez porady s dětmi a mladými a také se staršími brandýskými a boleslavskými, bez kontaktů starousedlíků s novousedlickou  náplavou – myšleno láskyplně – nejde v samosprávě nic dobrého dělat.

Všechno, co je cenné musíme chránit, všechno, co je zjevně špatné, musíme změnit, ve všem dobrém, co začali ti před námi, musíme s velkou pozorností pokračovat.